Sunny Farma Sunny Farma
Lidé

Jak se dříve léčili koně

Od kováře k urozenému zvěroléčiteli sv. Eligiovi

(vybráno z časopisu Komory veterinárních lékařů České republiky Zvěrokruh 7/2006)

Ve středověku škála lidových zvěroléčitelů byla velmi pestrá a zahrnovala převážně osoby, které se v každodenním životě staraly o zvířata nebo se podílely na léčení lidí. Patřili k nim pastýři, ovčáci, myslivci, sokolníci, kováři, bylinkářky, mastičkáři, olejkáři, potulní chirurgové, lazebníci, dryáčníci, pohodní, kati apod. Většinou se jednalo o negramotné osoby, které si zkušenosti z léčení předávaly obvykle ústním podáním z generace na generaci. Snažili se pomáhat všem domácím zvířatům, zejména skotu, koním, prasatům a ovcím.

Nejvýznamnější postavení mezi lidovými léčiteli zaujal od přelomu 1. a 2. tisíciletí kovář, jenž se díky masovějšímu podkovávání koní stával mezi venkovským obyvatelstvem uznávaným znalcem, protože se specializoval na nejcennější domácí zvíře. Mezi nejčastější léčebné metody patřilo zaříkávání, používání amuletů a uctívání votivních předmětů zasvěcených patronům zvířat.

Zaříkávací formulky – zejména proti tzv. červům, (považovaným za původce většiny nemocí) se nahlas předříkávaly nebo předzpěvovaly před postiženým zvířetem. Z amuletů byly ceněny zejména ty, které chránily před uhranutím. K ochráncům dobytka před nemocemi patřil zejména Sv. LEONARD (Linhart), jenž působil jako mnich-léčitel v 6. století ve Francii. Jeho kult se rozšířil od 15. století zejména v alpských zemích a dodnes ho připomíná velké množství zachovaných obrazů a kovových figurin zvířat.

Lidoví léčitelé si z bylin vysoce cenili např. černého bezu, jenž byl označován za lék proti 99 nemocem. Byl vysazován v blízkosti chlévů a stájí, aby chránil domácí zvířata před nejrůznějšími nemocemi.

Vedle lidových léčitelů existovala ve středověku nepočetná skupina zvěrolékařů, reprezentovaná lidmi povětšinou urozeného původu, kteří dosáhli určitého stupně vzdělání. Byli mezi nimi příslušníci šlechty, kléru, svobodných povolání i armády. Někteří z nich své osobní zkušenosti zaznamenávali v písemné podobě.

V tomto období se začal prosazovat racionálnější Aristotelům přístup, označující zvířata za tvory s animální duší, která mají velký význam pro pozemský život a zdokonalování člověka.

K nejvýznamnějším projevům těchto nových tendencí patřila kniha "O zvířatech" (13. století) z pera největšího středověkého scholastického učence Alberta Magna, který popsal řadu nemocí domácích zvířat. Ital Petrus de Crescentiis v agronomickém spise "O požicích polních" popsal zkušenosti z léčení koní, skotu, ovcí, prasat, drůbeže a včel.

Problematice bylinné terapie u zvířat se ve 12. století věnovala v knize "FYZIKA" slavná benediktinská abatyše Hildegarda z"Bingenu, označována některými veterinárními historiky za první ženu – zvěroléčitelku.

Většina urozených zvěroléčitelů se ve svém zájmu o zvířata omezovala na úzký okruh zvířat, sloužících pro zábavu a povyražení šlechty – např. při honech – a pro vojenské a společenské účely. Jednalo se o tzv. dvorní zvířata, k nimž patřili sokoli, psi a koně.

Největší zájem urozených zvěroléčitelů se soustředil na koně, kteří hráli v životě šlechty ze všech dvorních zvířat nejdůležitější roli. Svědčí o tom početná díla hipiatrického a hipologického zaměření, jejichž autory byli zejména podkoní – působící jako správci stájí významných šlechticů a panovníků, anebo jako odborníci na výcvik koní ve středověkých jezdeckých školách. Podkoní se většinou sami aktivně zabývali léčením koní anebo na tuto léčbu prováděnou jinými osobně dohlíželi.

Jejich patronem se stal sv. ELIGIUS, francouzský biskup, žijící v 7. století, jenž je dodnes považován za křesťanského patrona zvěrolékařů. Období od poloviny 13. století do poloviny 18. století, ve kterém podkoní představovali nejvýznamnější zvěroléčitele, je ve veterinární historiografii nazýváno érou podkoních. Známým podkoním byl v polovině 13. století Jordannus Ruffus, podkoní císaře Fridricha II..

Jako první spojil ve spise "O léčení koní" (1250) – teoretické poznatky starověkého zvěrolékařství s vlastnimi praktickými zkušenostmi. V této přelomové době se vytvářely nezbytné předpokldy pro přechod k moderní novověké veterinární medicíně.

(zdroj: Léčba zvířat ve středověku – Phdr. J. Šindlář Ph.D. a prof. MVDr. R. Bohm, CSc.)

Kontakt     Mapa