Sunny Farma Sunny Farma
Lidé

Teorie discipliny

V osmdesátých letech minulého století se Jiří Janda etabloval jako trenérská "trojka" Hřebčína Napajedla, která úspěšně dýchala na záda matadorům vedeným mnohonásobným šampionem Františkem Vítkem. V roce 1990 vyhrál své první – a zatím poslední – derby s Gimtem. Poté se však stal ředitelem pardubického Dostihového spolku, a jeho trenérská kariéra se dostala na vedlejší kolej. Stál u přerodu pardubických překážek do současné podoby a rozjezdu společnosti, která po několika nejasných letech pardubickým dostihům měla dát pevný řád. Většina televizních diváků ho zná z pardubických přenosů včetně Velké, on se ale v posledních letech oklikou vrací k trenérském "džobu". Proč? A jak? O tom si s Jiřím Jandou povídala Paddock Revue.

Jiří Janda - trenér a televizní expert: Návrat po letech?

MVDr. Jiří Janda
Dostihový trenér
Bývalý výkonný ředitel Dostihového spolku Pardubice
Vítězství v Československém derby 1990 (Gimt), vítězství v St. Leger 1990 (Balú), Ceně prezidenta republiky 1984 (Wisconsin), Svatováclavská cena 1980 (Gavota), Velká červnová cena 1987 (Chalcedon), 1990 (Gimt).

Být trenérem koní napajedelského hřebčína, to byla za minulého režimu obrovská trefa a pocta, dnes už těžko představitelná. Jak k ní přišel Jiří Janda, a v čem vlastně funkce napajedelské trenérské trojky spočívala?

"Začínal jsem s prací pro Napajedla vlastně už v roce 1976. Tehdy ještě jako stipendista na vysoké škole, a zůstal jsem jim věrný až do porevolučních let. Napajedelský hřebčín pod tehdejším vedením, to byla ve své době především velmi rozumná chovatelská a dostihová politika. Jako trenér jsem od Napajedel dostával do přípravy každý rok čtyři hřebce a šest klisen, a byli to dvouletí, na které nikdo zvlášť netlačil, pokud potřebovali čas, ten čas se jim dopřál. Právě tohle mi moc chybí v současném systému, kdy se od dvouletých chtějí hned velké výsledky. Řada koní tím hodně ztratí, a není to pro jejich dobro. Na druhé straně je ale evidentní, že majitelé od svých koní chtějí vidět výsledky – takový majitel, jakým byla před dvaceti lety Napajedla, se hned tak nevyskytne..."

Z trenérského hlediska jste prožil u Napajedel zatím nejlepší léta, jak velká pro vás byla porevoluční změna?

"Příliv koní z Napajedel po revoluci postupně ustal, ale i tak jsem měl v tréninku ještě několik let poté na dvacet koní. Jenže v roce 1992 jsem se zúčastnil na pořádání Velké pardubické agenturou Century, a z toho nějak vyplynulo mé zapojení v rodícím se Dostihovém spolku. Právě já jsem tehdy oslovil Petra Drahoše jako jednoho z předních pardubických podnikatelů, a postupně se zrodil celý Dostihový spolek. Já u něj nastoupil v pozici výkonného ředitele v době, kdy jsme provedli velkou rekonstrukci skoků. Ještě dnes nás za ni mnozí tradicionalisté kritizují, ale myslím, že je jasné, že byla potřebná a skokům prospěla. Překážky v Pardubicích jsou dnes kvalitnější a určitě nedochází ke zbytečným zraněním.

Z pardubického dění jste ale odešel prakticky před deseti lety. Dostihový spolek dnes čelí poměrně složité situaci a budoucnosti. Jak se na jeho současné aktivity díváte jako bývalý člen týmu?

"Už jsem z Dostihového spolku pryč celkem dlouhou dobu, a tak pod současnou pokličku nahlížet nedokážu a ani nehodlám. Dostihovému spolku moc přeju, aby současnou situaci zdárně překonal a aby byl i nadále spolehlivým pořadatelem dostihů pro všechny majitele a trenéry. Koneckonců – dostihy a Velká Pardubická patří k městu Pardubice."

A kam jste nasměroval své kroky po ukončení angažmá v Dostihovém spolku?

"Soustředil jsem se na vybudování tréninkového střediska v Holičkách. Tam mám dnes k dispozici kilometrovou tréninkovou dráhu. Pokud vím, jde o první podobnou dráhu s umělým povrchem nejen v naší zemi, ale i ve střední a východní Evropě. Z dalšího zázemí je k dispozici i další moderní vybavení jako krytá hala, skoková školka v lese, magnetoterapie pro regeneraci koní v zátěži a solárium. Novinkou je také takzvaný VIP box pro koně s čtyřiadvacetihodinovým dohledem díky kameře na noční vidění. V přípravě do dostihů mám momentálně šest koní."

Vidíte mezi nimi nového Gimta?

"Těžko říct, v přípravě mám Nezbedova sourozence Natíka, který sice zřejmě nebude vytrvalcem, ale může z něj být skutečně zajímavý kůň... a věřím, že se brzy objeví i další nadějní plnokrevníci..."

Čím to je, že jeden z nejúspěšnějších trenérů osmdesátých let v této zemi dnes má v přípravě jen několik koní, a majitelé si u vás nepodávají ruce tak, jak by moderní tréninkové středisko implikovalo?

"Hlavní důvod je poměrně jednoduchý – v současné době působí kolem dostihového sportu většinou naprosto nová generace majitelů, a jsou to majitelé, kteří mě jako trenéra neznají, nezažili mé trenérské úspěchy na dostihové dráze. Derby jsem jako trenér vyhrál v roce 1990, a to je už dnes skutečně dlouho zapomenutá historie. Právě k novým majitelům si dnes budu muset najít novou cestu, pokud mám zájem se trenérsky znovu uplatnit."

Kudy tahle cesta vede? Poučily vás v tomhle smyslu funkcionářské doby v pardubickém Dostihovém spolku?

"Ani bych neřekl. Je to celkem jednoduchá matematika, pokud mám zájem se u nových majitelů prosadit, musí být za mnou vidět úspěchy. Nikdo nedá koně do neznámé stáje. Jenže já bych se nerad stal trenérem, který bude na koně neúměrně tlačit a dělat všechno pro co nejrychlejší výsledky. Něco takového jde proti mé trenérské filozofii."

Hlavní trenérskou filozofií posledních let v našich zemích se ale zdá být shánění peněz prostřednictvím velkého tlaku na koně...

"To je bohužel pravda, ale jak říkám, něco takového jde proti všemu, co bych ve své profesi chtěl dělat. Moje trenérská filozofie není složitá. Moje čekání na výkony koní, to není váhání nebo nedostatek sebevědomí. Sázím na slušnost vůči majitelům a maximální úcta k jejich koním jako jejich soukromému majetku. Jako takový je i v jejich zájmu ho chránit."

Když je řeč o trenérské filozofii, vaše trenérské úspěchy přišly především na rovinách, ovšem další život vás vedl blíže k překážkám. Jakým směrem by se měli ubírat koně ve vašich stájích?

"To je samozřejmě věcí majitelů, já předpokládám, že bych měl mít převážně překážkové koně, ovšem na umělé kilometrové dráze se dá velmi kvalitně připravit i rovinový kůň, navíc to máme pouhých patnáct kilometrů na pardubické závodiště, a tam se dá v průběhu sezóny natrénovat velmi kvalitně. Pro rovinové koně mám k dispozici taky tréninkovou dráhu do mírného kopce, což je podle anglických poznatků velmi účinná metoda tréninku, protože koni při zátěži šetří nohy. Pokud se podíváte do Newmarketu, řada špičkových koní trénuje právě tímhle stylem..."

Veřejnosti jste v posledních letech známý možná ani ne tak jako trenér, ale jako jeden z průvodců televizních přenosů z Velké pardubické. Jak tuhle televizní roli vnímáte?

"Tak předně musím konstatovat, že televizní přenosy z Pardubic, to je pro mě vážně radost – je to lahůdka sledovat, jak všechno klape podle harmonogramu, výborně připraveno a neméně kvalitně zpracováno. Dramaturgie dostihových přenosů pro mě bylo jedno velké překvapení, je vidět, že ji dělají profíci každým coulem. Pokud jde o mou účast na televizních přenosech, ani moc nevím, jak jsem se k ní naskytl, zřejmě prostřednictvím poměrně úspěšných tipů na koně v přenosu z kvalifikace. Sám jsem z kamer samozřejmě poměrně nervózní, ale právě díky zmíněnému profesionálnímu prostředí není k nějakým velkým nervákům prostor."

Může vám televizní popularita nějak pomoci v trenérském řemesle?

"To musí posoudit jiní. Roli televize a případné popularity bych ale já osobně rozhodně nepřeceňoval."

Kontakt     Mapa